Vizovice

18. července 2011 v 19:56 |  Po stopách vlastních stop
S náramkem na ruce, mořem vzpomínek a lehkým smutkem, možná steskem na srdíčku píši tento list. Byť vše nedopadlo, jak jsem z počátku předpokládala, stejně to byl fajn skorotýden. Párkrát jsem se opila, neustále mi bylo ráno špatně, do stanu pražilo sluníčko, bolely nohy a záda, ale! PŘEŽILA jsem. Byl to otužovák, ale myslím, že ještě zdaleka ne toho nejtěžšího kalibru. I tak ale na sobě cítím jistý postup kupředu, řekněme změnu k vyšší odolnosti proti nepříznivým životním podmínkám. To bylo to hlavní, co mě hecovalo tam jet. Příště bych si dala i vyšší level.
Kdybychom nepočítali ty 4 nebo kolik kotrmelců ze svahu, vlastně jsem přijela domů bez jediného škrábance... říká se, že opilému se nikdy nic nestane a možná že to bude pravda. Jakmile vědomí je trošku mimo, reflexy se lépe spustí. Jinak bych si tu palici asi rozbila o ty šutry. Takle jsem si vlastně namlátila jen krapet záda. A vůbec. Kdybych nedělala gymnastický kotrmelec pozadu, vůbec by se mi nic nestalo. Tím tedy chci říct, že už nikdá nebudu dělat nic, co by připomínalo gymnastiku. Posledně jsem si u toho narazila zápěstí, který mě bolelo ještě 3 tejdny a teď todle. Konec, prostě to je nebezpečné.
Když jsem se zvedla (jakžtakž) tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda na světě. Fakt moc. Ať jsem veselá nebo smutná, to je jedno. Nejsem pověrčivá nebo tak něco, ale ať to byl osud, náhoda nebo moje chytré podvědomí, které ten pád nasměrovalo tak dokonale, rozhodně jsem tu zas a v pohodě. Najednou začínám chápat ty obavy a strach rodičů. Taková rizika jsou prostě reálná. Dřív jsem ty strachy měla jen naučené od rodičů. Ale tolik jsem jim nevěřila. Tohle byla moje zkušenost. Můj strach. A když kamarádi řekli, že pojedem domů na noc, vrátíme se ve čtyři ráno, vydobila jsem si své a stála si za tím jako za svým názorem, že jet nechci, že to je nebezpečné. Mamka mi samozřejmě v smsce psala, že bych neměla jezdit, ale tentokrát jsem jí odepsala, že děkuji za názor, neboť sdílím tentýž.
Byla jsem o tom natolik přesvědčená, že jsem už přemýšlela od koho si půjčím peníze na vlak nebo kdo jiný by mě mohl hodit domů autem (pozn. přes půl republiky).
Kvůli tomu jsem se pohádala se spolubydlícím ve stanu. Neboť celý týden na mě nebyl zrovna milý, cokoliv jsem řekla hned obracel proti mě, všechno co jsem mu vyprávěla za zážitky nebo poznatky - všechno se mu zdálo trapné a vysmíval se mi za to. Ale řekla jsem si, má své problémy, nebudu se proti němu za to obracet. Nevím, jestli je správné hněv polykat, naučit se být tzv. splachovací. Vyjádření vlastních pocitů přeci není špatně? Je to přirozené. A když člověk pár větami vytkne to, co ho celý týden štve, rozhodně si nemyslím, že by to bylo přehnané. Navíc, kdyby držel pusu a nezpochybňoval můj postoj proti noční jízdě domů, vůbec bych to neřešila. Řekněme, že to je jako s tím džbánem - kápne poslední kapka a hotovo, obsah přeteče. Můj milý spolubydlící se tedy naštval, řekl mi po chvilce na zpět ať jdu spát k M., když mi tak vadí a odkráčel. Bylo mi to fakt líto.
Každý člověk má jiné vnímání. Jiná měřítka. Jsem citlivá, špatný věci prožívám hodně do hloubky, ty hezký spíš povrchově. To co zbyde je vlastně jen to špatné. Možná jsme se kousli zbytečně. Z jeho pohledu asi ano. Z mého to bylo na místě. A kde je tedy ta pravda, hm?
Anyway, vizovice jsou parádní městečko, v potůčku plaché rybky, v mělčinách pomněnky. Vlastně už mi začínaly být trošku domovem. Přechodným řekněme. Když jsme odjížděli, řekla jsem si ahoj mé městečko. Je tak snadné vytvářet si vztah k místům na zemi. Tohle je moje cesta, tyhle obchody, znám je, už ke mě také patří. I ty veřejné záchodky za 5 kč. Nedávno jsem byla ve městě, kde jsem chodila na gympl. Už s ním nejsem svázaná, ale stejně pořád cítím, že je moje. Prožila jsem tam tolik věcí, že i kdybych se tam vrátila za 20 let, nezmění se nic. A tak si vlastně nemusím dělat hlavu, kde budu v budoucnu bydlet. Vždycky to bude zase mé město. Budou tam koutky, které mám ráda a místa se vzpomínkami postupně vybuduju. Tak to má v životě být.
Naučila jsem se také poznávat nové lidi. Zpočátku, když vidíte vřavu černě oblečených lidí, jde z nich... ne přímo strach, ale rozhodně se člověk nežene k nějakému sbližování. Ale po pár dnech, najednou bych klidně jen tak, pro zábavu, chodila v areálu a povídala si s cizími o různých věcech, co mě napadnou. První den nám pán s kočárkem po otázce kudy vede cesta k albertu začal vyprávět, jak málem přesunuli koncert a různé další věci z městečka. Nebo soused ze stanu opodál si hned druhý den vytáhl létací talíř a jestli si nechceme házet. Po chvilce jsem si říkala, proč jsem zpočátku byla tak odtažitá, chladná a nespolečenská? Nebo ve stánku, seděla jsem tam nad knížkou a s kelímkem plným ovoce. Naneštěstí mi bylo nečekaně po ránu zas špatně, takže jsem to nějak nemohla sníst. Přisedli si takoví dva lidé, kolem 30 let. Nabídla jsem jim, zda nechtějí to ovoce, že mu nic není, že mi není dobře a že ho jíst nebudu. Hned jsme se dali do řeči. Nakonec si paní to ovoce vzala, poděkovala a já odešla.
Je to přesně jak povídal M. Když kůzlátko vyšlo do světa, zjistilo, že strach rodičů je samozřejmý, ale že tam venku je velká spousta úžasných věcí, které je třeba objevovat. Možná mě ten večer měl přečtenou do puntíku. Nebo taky ne. Ale ta pohádka - byť vymyšlená - byla skutečná a pravdivá.

Abych to shrnula, velká životní lekce za 2.500,- je myslím nadmíru výborná koupě. Navíc, koncert byl fajn, jestli to půjde, příští rok jedu zas. Jen to chce mít kolem sebe lepší lidi - přátele.
 


Komentáře

1 Storyteller Storyteller | Web | 19. července 2011 v 22:56 | Reagovat

Zajímavé shrnutí, no. My se tam s nikým moc nebavili, teda až na Zlatovlásku - :-D ten do těch Slováků furt něco hustil.
Btw, to za kelímek melounu bych pade fakt nedal :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama